Stanovit jednotné učební osnovy, které budou závazné pro všechny základní školy v zemi, nebo naopak poskytnout školám více samostatnosti v tom, co a jak budou své žáky učit? To je samozřejmě otázka, kterou si neklademe jen u nás v ČR, ale zabývají se jí i ostatní evropské státy.
Obecným trendem, který lze vysledovat nejen u nás ale i v drtivé většině evropských států, je snaha poskytnout školám více autonomie i možností se profilovat. Rozdíl pak spočívá především v tom, na jaké úrovni dochází v oblasti školství ke klíčovým rozhodnutím.
Například v Německu je vzdělávací politika v kompetenci jednotlivých spolkových zemí. Ministerstva školství spolkových zemí tam vypracovávají učební plány a předepisují je školám ve formě závazných pokynů.
Se silně decentralizovaným systém školství je pak možné se setkat například ve Švédsku. Na tvorbě školního vzdělávacího plánu se zde podílejí ředitelé a učitelé konkrétních škol. Rozhodování o metodách výuky je pak v kompetenci samotných učitelů. Zajímavostí švédského vzdělávacího systému je bezesporu fakt, že na základní škole děti nedostávají až do osmé třídy žádné hodnocení, tedy ani pochvaly. Pokud si to žák výslovně nepřeje, nedochází zde ani k nám známému „zkoušení před tabulí“. Švédští učitelé a rodiče totiž nechtějí děti, podle svých slov, zbytečně stresovat.
Naopak ve Francii je vzdělávací systém daleko více centralizovaný. Stát zde definuje učební osnovy, které určují nezbytné znalosti a dovednosti. Učební osnovy tvoří národní rámec, v rámci kterého učitelé na školách organizují výuku. Cílem francouzského vzdělávacího systému je, aby měly všechny děti přístup ke stejnému vzdělání po celou dobu devítileté povinné školní docházky. Nedochází tam tedy k dělení dětí a jejich vzdělání již v páté třídě, jako je tomu například u nás z důvodu odchodu části dětí na osmiletá gymnázia.
Například v Polsku je vzdělávací politika podobně jako v ČR regulována dvěma hlavními dokumenty, vytvářenými na národní i školní úrovni. Výraznější odlišnosti bychom přesto v případě našich sousedů a jejich vzdělávacího systému našli. Povinná školní docházka totiž v Polsku začíná například až v sedmi letech. A zcela odlišný mají Poláci i systém hodnocení. Známek můžete na škole v Polsku dostat celkem šest, z nichž právě šestka je známkou nejlepší. Za jedničku Vás tak polští rodiče doma rozhodně nepochválí. 😊